POEZIE
Jednou ke mně přišla poezie
prokřehlá a bosá – z promočených polí
měla zablácený šat.
Ptal jsem se jí, jak se žije,
co jí mohu dát,
a ona na to:
Budu vděčná za cokoli,
jenom nenabízej šperky, žádné zlato,
peníze mě v kapsách bolí.
Kdo mě v přepych skrývá, je můj kat.
A já ji neurazil snad,
když hostil jsem ji chlebem, solí.
Potom očarován chudou krásou jejích vnad,
já ptal se jí, zda svolí,
že bych mohl mít ji rád.
Kdybych to tušil, byla proradná jak had
a skvěle hrála svoji roli!
Po třech oříšcích se jala ptát,
když na nevšední optán
jsem kroutil hlavou natřikrát,
pak ona sama vtiskla mi je
prudkým gestem do dlaní.
Ta ušmudlaná Popelka, ta jedovatá Zmije,
odešla zase do svých zablácených blat –
a dodnes marně stíhá ji mé volání:
P O E Z I EEEEEEEEE