Dejte najevo, že svoji polovičku milujete. Nemusíte nosit drahé dary a tvořit před domem velký nápis ze svíček. Buďte kreativnější! Oslňte pomocí básně! Vždyť milostné básně patří k vrcholům poezie vůbec.
Nechte se inspirovat některou z našich básní nebo si nechte vytvořit vlastní milostnou báseň na míru.
MILOSTNÉ BÁSNĚ – UKÁZKY:
ZATÍM
V purpurových polštářích
když večer ztiší
svoje umírání,
Tobě báseň píši.
Nevím si však rady –
ztěžka přemýšlím.
Snad kdybys byla se mnou,
směl bych ptát se, nevíš – li,
jak napsat báseň jemnou,
nejněžnější, aby neranila
Tvoji nedokvetlou duši,
lilie má bílá.
Ale mně už srdce buší
pouhou představou, že bys mi dala
třeba jedno slovíčko té básně,
jež se zatím nepočala.
ŠLA O TOBĚ KRAJEM ZVĚST
Šla o Tobě krajem zvěst,
že nosíš nebe ve jménu
a vlasy jako žíně ječmenů,
že si Tě nelze splést.
Já ptal se květů slunečnic,
proč závistí jim vadne smích.
Prý kráčela jsi včera po polích
a zářila si víc.
I větru musel jsem se ptát,
odkud svou prudkou vůni vzal.
To prý ji vzduchem posílal
Tvůj rozevlátý šat.
Vítr, nebe, ječmen, lány slunečnic,
všichni se mě ptali:
Jestli poznávám už z dáli
tu, která mi půjde vstříc
a o které jde krajem zvěst,
že mívá na rtech vanilku?
Já řekl jim, že ani na chvilku
si s jinou nemohu ji splést.
MÉ VERŠE OBEJMOUT TĚ NEMOHOU
Mé verše obejmout tě nemohou:
Ač nehty papír dřu a klečím
ti předem potrestaný u nohou,
stud činí hřích můj o dost těžším.
Mé verše bezruké, ty věším
si na nos, tuto skobu ubohou,
dřív toužily tě přikrýt něčím,
co věčnost maskuje nám oblohou.
A sotva mám tak jemnou dlaň,
abych tě nepomačkal, poupě,
v němž růži náruživě předvídám.
To psát je trapnou dřinou slohovou:
Hrom do srdce! Tam zajdou v stoupě
mé verše. Obejmout tě nemohou.
TÉ ZA BAREM
Ani se mi nemusela smát –
oči se jí doširoka rozzářily –
špatně utajená uličnice!
Byl jsem neobvykle rozmařilý,
colu poručil si – za noc sedmkrát –
odvahu jsem hledal žádat více
na jazyku: ,, Co kdybychom my dva…
Totiž – tvoje jméno, vědět smím – li…?
Připadá mi jako sebekřivda,
že mi v osmé(m) cole došly síly.
Mlčel jsem, ty liško, uličnice,
totiž – za barem má světlá svíce…
PLAMENY VLASŮ
Ze mě dodnes touha upíjí,
sotva vzpomenu
si na oheň plamenů,
co ti hoří na šíji.
V září nejjasnějších svící
půlměsíček tvého obličeje
spatřil jsem, jak záhadně se směje
ostýchaje se svých tajů zříci.
Až mi do vzpomínky zbledneš s ránem,
nevím, komu zítra povím, že
tvůj ohon vlasů kolem tváře tímtéž je,
co překrásnému obrazu je zlatým rámem.
Však mě dodnes touha ubíjí
sotva vzpomenu,
si na řeku plamenů,
které stékají ti po šíji.